K nákladům investování (nejen) v DIP

S úspěšným rozběhem dlouhodobého investičního produktu (DIP) se nám, slovy klasika, rozmohl takový nešvar, jak napsal magazín FOND SHOP. A tím je přílišné zaměření jen na jednu stránku nabízených investičních produktů, a sice jejich poplatky. To vede občas ke zcela deformovaným úvahám o tom, jak kvalitní je to které řešení a co je v investování, potažmo ve finančním poradenství vlastně důležité.

Aby bylo jasno, poplatková struktura je jedním z důležitých rysů každého investičního produktu. A je jedině žádoucí, že ostrá konkurence na kapitálovém trhu, ať už podílových fondů nebo nízkonákladových ETF, tlačí její úroveň dolů. Bohužel je to ale také nejsnadněji pochopitelný parametr, kterému každý „rozumí“ a který snadno prodává – anebo generuje kliky a lajky. Což vede k tomu, že se na něho jak klienti, tak profíci občas přehnaně soustředí. A pro pomyslné stromy nevidí les.

Začněme u průběžných poplatků, či chcete-li management fees. Respektive průběžnými náklady, které zosobňuje známý ukazatel TER (Total Expense Ratio) a jeho variace. Asi každý bude souhlasit, že i když by volil mezi fondy s vyšším a nižším TERkem, dává smysl zvolit ten dražší, pokud přinese vyšší čistý výnos. Samozřejmě při zohlednění míry rizika a podobně.

Jistě, u investování se budoucí výkonnost odhaduje těžko. A čistý výnos je mj. ovlivněn také výší TER. Ale i tak se dá několika jednoduchými argumenty docela pregnantně ukázat, proč je vyhlašování „nejlepších DIPů“ jen na základě nákladů hodně pokulhávající disciplína. Stejně jako nereprezentativní výběr nástrojů s nízkým počátečním objemem majetku pod správou, krátkým horizontem… pokud tedy není cílem opravdu jen generování kliků a mediálního ohlasu.

Samostatnou kategorii pak představují vstupní poplatky. O čistě finanční výhodnosti těch předplacených versus průběžných u pravidelných investic toho bylo napsáno mnoho. Můžeme samozřejmě propočítávat různé scénáře, výše slev, modelová zhodnocení a tím docházet k různým výsledkům. Problém této úvahy ale spočívá v tom, že kulhá ne na jednu, ale na obě nohy. Skutečným sparring partnerem pro investiční program s předplaceným poplatkem totiž není u značné části klientů investice s průběžným „vstupákem“, ale běžný účet. Případně prázdná peněženka.

Jak je to možné? Inu, jednoduše. Většina drobných investorů by totiž bez spolupráce s investičním poradcem, pro nějž je vstupní poplatek klíčovou částí odměny za jeho práci, nikdy sama neinvestovala. Pro tento výrok máme ostatně k dispozici krásnou paralelu.

V rámci důchodové reformy Nečasovy vlády v roce 2012 byl spuštěn druhý pilíř, důchodové spoření, se silně regulovaným systémem provizí. Pamětníci vzpomenou, že tehdejší úvaha byla taková, že vstup do druhého pilíře „prodá“ sama vláda komunikační kampaní, v kombinaci s individuální odpovědností lidí za své finanční zajištění.

Výsledek byl tristní: za necelé dva a půl roku fungování důchodového spoření dosáhl druhý pilíř na necelých 85 tisíc účastníků, zatímco investiční poradci sjednali za stejnou dobu (dle dat tehdejších asociací) přes 440 tisíc standardních investičních produktů. Lidé hlasovali nohama a dali celkem jasně najevo, že řešit zajištění na stáří s investičním profesionálem, byť za cenu vstupního poplatku (už tehdy platila povinnost poplatkové transparentnosti), je pro velkou část z nich o mnoho přijatelnější, než varianta „udělej si sám“.

Dnes jako bychom na tuto zkušenost občas zapomínali a hráli si na to, že běžný nepoučený spotřebitel se o svoje finanční záležitosti obezřetně a s nadšením postará po vlastní ose. Opak je ale stále pravdou. Pro to ostatně svědčí i zkušenost z mnohem rozvinutějšího trhu Velké Británie, kde v roce 2012 přistoupili k úplnému zákazu provizního odměňování. Následovala ztráta přístupu k poradenství, tzv. „advice gap“, a snížení participace lidí na systémech dlouhodobého investování. Což je v zemi s kapitálovým důchodovým systémem poukázka na průšvih.

Věci došly tak daleko, že vláda začala přemýšlet o „řešení“ formou zřízení veřejnoprávní poradenské instituce (!!!). Nepřipomíná vám to něco? A mimochodem, ty poradenské firmy, které na trhu zůstaly, samozřejmě zhusta účtují klientům poplatek za počáteční poradenství. Tučnou hodinovou sazbou, účtovanou skrze investiční společnost. Kde je pak ta klientská nirvána, která má bez těch zlých vstupních poplatků nastat?

Je samozřejmě v pořádku a naprosto legitimní, pokud klient nechce využít poradenství profíka a nastavit si portfolio sám, aby si zvolil variantu investování bez vstupního poplatku. Takových je na trhu nepřeberné množství a klienty denně bombardují masivními reklamními kampaněmi.

Jiří Šindelář

Zdroj ilustrační fotografie: Pixabay