Hic sunt leones

Zde jsou lvi – tímto nápisem údajně kdysi kartografové označovali neznámá a dosud nedobytá území. „Pojďme právě tam, kam se nikomu nechce, vystupme ze svých komfortních zón, ukažme našim lidem cestu a buďme pro ně skutečnými lídry, špičkovým obrazem pracovitosti, příkladem maximálního nasazení a loajality. Dostaňme naši společnost na absolutní vrchol. Zaslouží si to a my jí to dlužíme,“ vyzývá po doslova heroickém 90procentním nárůstu čerstvý obchodní ředitel Radim Štantejský.

 

Jakou roli ve vaší kariéře sehrává náhoda či štěstí být ve správný okamžik na správném místě a jakou naopak připravenost?

 

Upřímně, nevěřím na náhody a štěstí, kde vám v podnikání spadne něco jen tak do klína. Jsem podstatou silně pragmatický člověk, chci mít dění kolem sebe pevně ve svých rukou, věci plánuji tak, aby v nich náhoda hrála minimální roli. Pokud mám mít v něčem štěstí, tak na lidi, kteří mě provázeli mojí profesní kariérou. Na lidi, kteří mně uměli za tvrdou práci vytvořit takové prostředí a podmínky, ve kterých jsem mohl růst a makat na sobě. Nic mi neusnadnili, na druhou stranu mě svým vedením stále posouvali dopředu a motivovali na sobě pracovat a chtít víc. Před Broker Consulting jsem na takové lidi měl určitě štěstí v „lišce“, což byla moje první pracovní zkušenost, a v UniCredit Bank, což byla ta poslední. Tito lidé mě také naučili, jak pracovat s týmem, jak vést lidi.

 

Co vám obě tyto společnosti daly do začátků v Broker Consulting, s čím jste si naopak nevystačil?

 

Významný dopad na mě měla zkušenost z bankovního sektoru. V korporacích jsem strávil zatím největší část svého profesního života, ta zkušenost mně určitě dala mnoho. Navždy z ní budu těžit. Pokud chcete, naučí vás tam systematičnosti, věcem, jako je projektové řízení, práce se zaměstnanci a mnoho dalšího. Byl jsem zodpovědný za divizi Individuálního bankovnictví, tj. celý retail banky – pobočky, alternativní distribuce, direct sales – špičková zkušenost napříč všemi retailovými segmenty, pohled do korporátu, možnost sdílet zkušenosti s kolegy ze zahraničí, je toho mnoho. V bance vás ale určitě nenaučí nabízet služby způsobem, jaký máme zažitý my, nenaučí vás podnikatelskému myšlení, řídit aktivity tak, jak je tomu potřeba v našem byznysu, nenaučíte se tam tak řídit vztah s klientem. V korporaci se vždy schováte za její jméno, u nás jdu vždy na trh za klienty, spolupracovníky sám za sebe – celý příběh je postavený primárně na mně, za nikoho se neschovám, musím umět přijmout maximální zodpovědnost.

 

Jak vzpomínáte na okamžik, kdy jste se definitivně rozhodl opustit zázemí banky a přešel k podnikání v Brokeru?

 

Na tu chvíli vzpomínám velmi živě, i když se z podstaty nerad vracím do minulosti – smíšené pocity, očekávání se mísilo s obavami, co se bude dít. Na druhou stranu jsem byl stále lehce na pochybách, zda jsem neměl pokračovat v korporátní kariéře v UniCredit, kde jsem měl perfektní podmínky, skvělé lidi okolo, včetně nadřízených, od kterých jsem dostával maximální podporu – zpětným pohledem naprosto standardní přechodový syndrom člověka, který jde z korporátu do našeho podnikání. Asi i z toho důvodu mám ve svém týmu na nejrůznějších pozicích větší počet lidí, kteří prošli podobnou zkušeností. Rozumím jim a vím, na čem je v začátcích potřeba máknout, aby zdárně prošli rizikovým obdobím.

 

Čekala bych, že vám v začátcích pomohou konexe…

 

Konexe na začátku nepomohou nikomu. Lidé, kteří se k vám předtím mohutně hlásili, protože vás na předchozí pozici prostě potřebovali, na vás okamžitě zapomenou, prostě vás už nepotřebují, jste jim k ničemu. Mohl bych jmenovat několik takových, kteří ve vteřině, kdy jsem ztratil svoji vizitku s funkcí z UniCredit Bank, okamžitě zapomněli, kdo jsem. O to víc v té chvíli zjistíte, kdo to s vámi jak myslí. Zpětně mohu říci – fantastické poznání, doporučuji všem na manažerských pozicích v korporátu.

Máte za sebou několikeré zavádění franšízy od samotné fáze vzniku celého projektu. Jak se takový případ od případu liší?

 

Přinesl OK POINT něco nového?

 

Základní charakteristika zavádění franšízového projektu je identická, řešíte stejné věci. Na druhou stranu přijde pokaždé něco nového, na co musíte reagovat. Projekt OK POINTů je pro mě zásadní, mám k němu silný vztah, byl jsem díky Petrovi a Vilémovi na úplném začátku, u každého detailu – dali mně důvěru, a já vím, že je nesmím zklamat. Jednotlivé etapy jsou různé tím, na co se zaměřujete – jiné je to ve chvíli, kdy je vše jen na papíře, jiné ve chvíli, kdy operujete s reálnou sítí takřka 45 OK POINTů a s takřka 200 zaměstnanci. Zásadní je k tomu přistupovat vždy s maximální zodpovědností – celý tým, který řeší OK POINTy, jsou maximální srdcaři, bez toho to dělat nejde. Lenka Slepičková, která vede back office, se ve své roli myslím našla a dělá se svými kolegy svoji práci špičkově, záleží jí na výsledku lidí na franšízách. Stejně tak další kolegové, kteří mají s projektem něco společného, do něj dávají maximum, je třeba jim za to poděkovat. Vědí, že hodně práce je před námi a jedná se o nikdy nekončící proces – baví nás to, věříme tomu a cítíme, že nám věří vedení společnosti. Máme OK POINTy se špičkovými výsledky, franšízanty, kteří se v tom našli – co chcete víc… Makáme dál a víme, že to nejlepší nás teprve čeká.

 

V čem dle vás funguje Broker Consulting jinak, čím je specifická jeho firemní kultura?

 

Broker Consulting je aktuálně špička na finančně poradenském trhu – bez debat, a to v několika oblastech. Především je to fokus managementu na to, co děláme. Máme ve vedení lídry, kteří neodskakují do jiných oborů podnikání, aby ukojili své podnikatelsko-investiční choutky (i když by teoreticky mohli), a dávají nám všem jasně najevo, co je priorita – nikoli slovy, ale činy. Maximální respekt před Petrem a Vilémem v této věci, ne všichni si to musejí úplně uvědomit, ale z pohledu fungování firmy, zvlášť v této době, to vidím jako zásadní. Nemusím číst názory svých lídrů na jiný byznys než jen ten náš a rozptylovat se tím, zda je pro ně naše firma v ten okamžik aktuální prioritou – vím, že jim mohu maximálně věřit. Z trhu víme, že ne všude v konkurenčních firmách to tak mají, spíše naopak – jejich vedení je svými aktivitami mate v tom, co je onou zásadní prioritou. V tom bych fungovat neuměl.

 

Petr s Vilémem naopak dávají příklad ostatním manažerům, jak se v těchto věcech chovat a myslet vždy na to, kde a v čem jsou kořeny firmy a našeho poslání. Čím výš jsem v rámci kariérového plánu, tím víc s tím musím pracovat, opakovat to svým lidem a naplňovat svoji roli – noví lidé ve firmě, kvalitní zapracování, TOP vedení, výchova nových manažerů a špičkových konzultantů, využití náborových možností napříč systémem na maximum – stále dokola, žádné úniky a zkratky ke své osobní pohodlnosti. Neexistuje vymýšlení jakýchkoli experimentů, kdy jako manažer odvádím pozornost svých lidí k tomu, co dělat nemám, a zabývám se aktivitami, které u nich zpochybňují moji autoritu a přesvědčení o své „core“ úloze. Čím výš jste, tím je to zásadnější – Petr s Vilémem v tom nastavují skvělé zrcadlo. Jasně nám říkají, kudy a kam jít.

 

Spolupracoval jste zde i se svou ženou, jak jste se vzájemně profesně obohacovali?

 

S Janou jsme v Broker Consulting pracovali zhruba čtyři roky. To ona mě motivovala ke změně, dostala mě sem a na začátku si toho se mnou nejvíce odbojovala. Můžu vést jakékoli „macho“ řeči, jak jsem co zvládl, ale bez ní bychom tento článek těžko psali. Pracovat dohromady je fajn a má to mnoho předností, není to však tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát. Je v tom i mnoho nástrah, se kterými musí člověk umět pracovat. S Janou jsme to rozjeli, pak mi dala důvěru a podporu, abych v tom pokračoval bez ní, i když ona v tom je stále s námi.

 

V mimořádně úspěšném uplynulém půlroce jste zvedli produkci o 90 procent a postoupili na pozici zemské, respektive obchodní ředitelství. Stačilo jen zvednout prapor, nebo co v každodenním obchodním životě reálně rozhoduje o úspěchu?

Nikdy nestačí „jen“ zvednout prapor, to můžete teoreticky udělat ve vteřině, někteří umějí stále zvedat prapory, ale nic z toho. Zásadní je totální podřízení všeho, co děláte, tomu, co chcete, a kam míříte. Musí to z vás všichni „cítit“ v každém okamžiku. Zásadní jsou aktivity, které jdou od vás, kdy jste totálním příkladem pro všechny napříč celou kariérou. Musíte mít lidi, kteří do toho s vámi půjdou a pochopí, co tím získají – nemyslím nějaká rychlá „motivační“ lízátka, ale něco hlubšího a silnějšího, co posune jejich byznys a je samotné výrazně dopředu, takové lidi já mám.

 

Působíte dojmem striktního, nesmlouvavého člověka, přísného na sebe i okolí. Kdo vás naučil sebedisciplíně, jaký jste byl jako dítě, jak sám vychováváte své děti?

 

Obecně jsem velmi opatrný na to, komu v první fázi věřit a komu ne. Faktem je, že si nerad pouštím každého hned od začátku k „tělu“, ani to nemám ve zvyku. Myslím, že to není ani základní předpoklad pro dobře fungující partnerství v našem podnikání. Jaký jsem na sebe, jsem i na ostatní, v tom rozdíl nedělám – čemu sám věřím, že funguje, aplikuji i dále, a podle toho se rozdělují lidé, kteří se mnou pracovat chtějí, a logicky ti, kteří nikoli. Nemám rád kompromisy, buď jsou pro mě věci černé, nebo bílé – v tom se cítím dobře. Nikdo mě ničemu moc neučil, jsem jedináček, jehož rodiče se celkem brzy rozešli, vychovávala mě máma s podporou prarodičů – těmto lidem vděčím za mnoho. Měl jsem dětství podobné jako mnoho jiných dětí, celkem brzy jsem odešel na internátní, takovou polovojenskou školu. Od té doby jsem se domů nevrátil a snažil se probít více či méně úspěšně životem. Své děti vychováme s Janou tak, aby věděly, že si vše musejí poctivě zasloužit, odpracovat – jedno jestli chtějí být úspěšnými sportovci, manažery, podnikateli. Vědí, že nic nedostanou zadarmo a za vším je tvrdá dřina. Odmala je bereme mezi své kolegy, často s námi vyrůstaly v naší práci. Vědí, co děláme, a kolik do toho musíme dát, abychom se jako rodina měli dobře a mohli jim dopřát například kvalitní vzdělání či podporu v aktivitách, které je baví – každopádně je to s nimi moc fajn.

 

Vlastníte Porsche, čím vám imponuje? Obklopujete se rád luxusními věcmi?

 

Neřeším luxusní věci, pokud řeším nějakou věc, chci, aby byla kvalitní a funkční pro mne, pro mou rodinu. Na autech mi svět nestojí, Porsche dnes mám a zítra mít nemusím, bude se točit stejně. Tu značku miluji od dětství, hrál jsem si s angličáky a snil o tom, jaké by to bylo v takovém autě asi sedět. Hodně jsem o ní přečetl, znám detailně historii, čím si prošla. Podstata těch aut vystihuje, co mám rád, co preferuji – je velmi konzervativní, když něco funguje, tak to nemění, má brutální smysl pro detail, přesnost a spolehlivost, dobře vypadá, na druhou stranu žádná extravagance. Nemám ji proto, abych někoho ohromoval, myslím, že nezajímá mé spolupracovníky, klienty už vůbec ne. Mám to jako s běháním, nejradši v ní jedu sám, poslouchám motor a přemýšlím, čím jsem si zasloužil, že si ten pocit mohu dopřát, na co nesmím zapomenout, co musím ještě víc udělat, abych si ho i dál mohl užít. Není to „must have“ záležitost, na druhou stranu tvrdě makám a vím, co si zasloužím, a navíc ve věku, kdy jsem schopný se do vozu ještě celkem obratně nasoukat. Je to jen jeden cíl, který jsem si splnil, před ním je mnoho s větší prioritou – to vystihuje i naši práci, v korporaci bych neměl šanci. V naší společnosti platí „the sky is the limit“, a platí to bez rozdílu pro každého.

 

Vaše žena se po letech úspěšného podnikání našla v duchovní cestě. Jak vy sám nalézáte balanc mezi materiálními a duchovními věcmi? Jak relaxujete?

 

Jana odešla z Broker Consulting na absolutním vrcholu, je to typ obchodníka, který se rodí jako jeden ze sta, v jejím případě spíš z tisíce. Dva roky je mimo náš obor, ale pokud by zítra chtěla prodat Finanční plán, sehraje představení, které třeba já osobně nemám šanci nikdy předvést. Jsou věci, které se prostě nena-
učíte, s těmi se můžete jen narodit. Naše firma pro ni zůstane navždy tou zásadní a vrcholem její kariéry. Když skončila, sesypal se na ni celý trh s různými nabídkami. Pokud by tu práci chtěla dělat, bude ji dělat u nás. Šla ale za tím, co ji táhlo a co ji zajímá, a já vím, že v tom bude opět nejlepší – má to prostě v sobě, mě a mé kolegy stále podporuje v tom, co děláme. Pro mě jako extrémního pragmatika je zároveň dobrou brzdou ve chvílích, kdy jdu přes čáru, a „nastaví mi“ občas nohu, abych lehce zakopl a uvědomil si, kde a kdo jsem. Ne vždy se mi to líbí, ne vždy s tím musím souhlasit, ale vnitřně nad tím prostě musím přemýšlet. Nejlépe relaxuji tak, že sportuji, spolu s tím trávím čas s rodinou.

 

Žijete a pracujete ve vysokém tempu. Existují tzv. „koučové“, kteří v takové situaci varují před syndromem vyhoření…

 

Zaznamenal jsem, že se vyrojilo mnoho takzvaných „koučů“ na problematiku syndromu vyhoření.

Moje práce mě baví, žiju jí a v naší firmě chci strávit celý zbytek profesního života, vím, co mě nabíjí – nechci to téma bagatelizovat, ale neřeším ho.

 

Ve sportu jste známý svými mimořádnými časy v maratonu. Co jiné sporty?

 

Sport, přesněji pohyb, je pro mě extrémně zásadní – čím víc dělám, tím víc potřebuji sportovat. Mám za sebou různé etapy dokazování si, za kolik toho kolik uběhnu nebo ujedu. V UniCredit jsme měli cyklistický tým a jezdili jsme na horských kolech nejrůznější ultramaratony. Pro mě to byl masakr, 120 km v sedle s brutálním převýšením a terénem, pořád jsem padal, dojížděl jsem vždy na hranici časového limitu mezi posledními, což bylo někde okolo 10 hodin. Bylo to hodně „na moral“ a pak jsem se z toho vždy týden sbíral. K běhání jsem se dostal také v UniCredit a zjistil, že to je pro mě úplně nejjednodušší forma relaxace. Doba dokazování si, za kolik uběhnu maraton, pro mě už skončila, a tolik mě netáhne ani běhat s davem. Stále naběhám něco okolo 30 km týdně, ideálně sám, sluchátka na uších – vyčistím si u toho hlavu, poskládám myšlenky, napadají mě v tom běžeckém flow perfektní věci do byznysu. Je to droga, bez které neumím žít a jsem na ní už skutečně závislý. Pomáhá mi to ve chvílích, kdy procházím pracovně maximální zátěží, potřebuji se stoprocentně koncentrovat. V ten okamžik třeba vypustím oběd, seberu se a jedu na pás do „fitka“, dám si desítku, celá akce včetně šatny a sprchy mi zabere přesně 60 minut – resetuju se a jdu opět do akce.

 

Mám rád i golf, ale stále mi vadí z pohledu investovaného času. V týdnu je to pro mě absolutně out – to si nemohu a nechci dovolit. O víkendu jdu občas na golf se svým synem, který ho hraje sportovně a stále má odvahu vzít mě do flightu. Já to beru jako fajn strávený čas s ním, on asi jako dobrý výdělek – má ve zvyku se se mnou pořád sázet o peníze, a je potřeba říct, že vyhrává. Když jdu s ním, je výhoda, že mě akceptuje – start velmi brzy ráno, hřiště prolítneme za 3,5 hodiny, což je pro mě ještě únosná míra. Jakýmkoli komerčním turnajům, kde bych měl trávit 5 až 6 hodin na hřišti, se vyhýbám, to si jdu radši na tu hodinu zaběhat a věnuji čas rodině. Na nějaké další aktivity nemám prostor – jedu mezi prací a rodinou, to je můj svět a cítím se v něm dobře.

 

Jaké máte plány pro zbytek letošního roku?

 

Plány mám se svým týmem stále velmi ambiciózní, nic jiného ode mě moji kolegové nečekají a nechtějí.
Co bylo, bylo – na historii se už nikdo neptá. Chceme jít dopředu a plnit na úrovni manažerského týmu naše klíčová poslání – noví lidé ve všech formách spolupráce, síť, obchodní asistenti, franšízanti, kvalitní zapracování, podpora spolupracovníků v růstu a postupech, obratově minimálně 25% meziroční nárůst. Dostal jsem důvěru vedení a vybraných ředitelů, kteří se se svými skupinami začlenili do našeho ředitelství – velký závazek pro mě naplnit očekávání na obou stranách. Mám zodpovědnost za ředitelství o takřka 270 lidech – manažeři, franšízanti a jejich zaměstnanci, kolegové v síti na všech pozicích. Jdeme do toho společně zostra a naplno, budeme jako vždy především útočit, chceme vyhrát a nic jiného nebereme. Vítězství a nová území, to je to, po čem jdeme. Cílem je vytvořit nejprogresivnější obchodní skupinu v rámci finančně poradenské společnosti na českém trhu – nic víc, nic míň – to je naše cesta.

 

BeOK o Radimovi

Radima dobře známe. Známe jeho práci na projektu OK POINT. Sledovali jsme ho na cestě na pozici obchodního ředitele. Od Radima se může každý naučit spoustu návyků a postojů špičkového manažera. Každý pracovní den (což může být jakýkoli den) s neutuchající vášní a entuziasmem řeší neuvěřitelné množství věcí. Od drobných potřebných úkolů až po strategické vyjednávání. Je to silný muž, o kterého se mohou lidé, se kterými pracuje, opřít. Je tvrdý k systému, ale přijímá lidi takové, jací jsou, a dává jim důvěru a prostor vyniknout. Podporuje lidi v týmu, aby rostli, a podporu směřuje tam, kde to dává nejlepší smysl. Ať už při běhu, při prezentaci před plným sálem (a jednou i poloprázdným sálem, na jedné z konferencí), poradě nebo při běžné operativě, Radim jede zkrátka nejvyšší výkonnostní level. Držíme palce na další cestě a říkáme: Díky!

 

Zobrazte si článek v pdf.

Kategorie: Aktuality

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *