Marian Jelínek patří mezi nejlepší české trenéry a kouče. S českou reprezentací získal jako asistent Vladimíra Růžičky v roce 2005 ve Vídni titul Mistr světa. Dlouhou dobu spolupracoval jako osobní kouč s Jaromírem Jágrem. Dnes se vedle vrcholového sportu věnuje také seminářům a koučingu pro byznysmeny. Podle jeho slov má vrcholový sport s byznysem velmi mnoho společného a pro úspěch platí v obou oblastech velmi podobná pravidla.
Pane Jelínku, jak velkou roli hraje trenér nebo kouč v hokejovém týmu? Do jaké míry může ovlivnit jeho úspěch a výsledek?
Považuji za důležité odlišit od sebe slova kouč a trenér. V České republice je často mícháme dohromady. Trenér působí především na fyzické dovednosti hráče a kouč na stav mysli, psychiku hráče. Je to v podstatě motivátor, sportovní psycholog, odbourává strachy, pracuje s výkonovou motivací člověka, například aby měl touhu vyhrávat, touhu sebeprosazení, aby měl trochu i tvrdé egoistické lokty, které ve sportu potřebujete a určitý nutný aspekt narcismu. S tím musí kouč pracovat podle toho, jestli jde o individuální nebo týmový sport.
Kolik času věnují při přípravě vrcholoví sportovci koučingu?
Ve sportovním prostředí to není tak, že by si kouč řekl: tak teď budeme hodinu koučovat… Proces koučingu prosakuje každodenní prací. Ideální koučing je ten, kdy lidé ani nevědí, že jsou koučováni.
Coby kouče vrcholových sportovců si vás v poslední době začaly firmy a podnikatelé zvát na semináře, přednášky, workshopy… Dokonce děláte individuální koučing pro některé byznysmeny. V čem je podobný koučing sportovců a businessmanů?

Je tam ohromné množství paralel. Já vrcholový sport vnímám jako byznys. Tady neplatí, že jde o to se zúčastnit. Ve vrcholovém sportu jde o vítězství úplně stejně jako vám o úspěchy na poli byznysu. Je tam nutná stejná touha po maximálním výkonu, touha po úspěchu… Každý správný kouč by ji měl chtít po svých svěřencích i po sobě, mít sebereflexi.
Zmínil jste touhu po úspěchu. Co je to podle vás úspěch?
Úspěch je zabalen v různých podobách. Kvantifikovatelných a nekvantifikovatelných. Do té první skupiny patří například peníze. Ale úspěch je také dobrý pocit, radost ze života a z toho, že něco dobře dělám, dobrý pocit z fungujícího týmu… To je úspěch viděný jinou optikou, která je nezměřitelná. To je něco, bez čeho se nedá ten kvantifikovatelný úspěch prosadit a udržet.
Jiřím Čmolíkem jsme se nedávno bavili o tom, že úspěšní lidé jsou ti, kteří se ptají „proč“ a zajímá je smysl toho, co dělají. Na rozdíl od těch, kteří chtějí vědět jen „jak“ dosáhnout nějakého konkrétního cíle. Souhlasíte s tím?

Znám filozofii Jiřího Čmolíka. Nemůžu říct, že bych se s ní plně ztotožňoval, ale určitě je to jeden z pohledů. Člověk má podle antroposofů dva druhy myšlení. Jeden je racionální – tam se ptáme proč, jak, kdy… Jsou to racionální logická odůvodnění. A pak máme myšlení srdeční. A to se neptá proč, jak… To neumí ani odpovídat. Vzbudit v někom lásku nebo touhu na podkladě racionálního myšlení nelze. Nestačí lidem říct:„Mějte se rádi.“ Nebo: „Pojďte, budeme mít dobrý tým.“ To nefunguje. Tady racionálně nepomůže nic. Ale přesto srdce člověka ovlivnit můžete.
Jakým způsobem?
Můžete ho například inspirovat vaší kongruencí. To znamená oslovit člověka racionálně (musí pochopit, že je to dobré) a zároveň ho trefit do srdce. Nejlepší kouč nebo manažer je podle mě ten, který dokáže v člověku a v týmu trefit oba aspekty. Pokud trefuji jen racionální aspekty, dojde k pochopení, ale neznamená to, že dojde k aktivaci. Lidé například vědí, že kouření není dobré a měli by přestat. Plno lidí ví, že by si mohli vydělat více peněz. Plno hokejistů ví, že kdyby posilovali více, zlepšili by výkon… Přesto to nedělají.
A kdy to začnou dělat?
Pokud se vám podaří ovlivnit toho člověka nejen na bázi racia, ale na bázi srdce. Ty nekvantifikovatelné pocity, jsou podhoubím vrcholového úspěchu. Bez nich to nejde.
Takže základním předpokladem úspěchu je, aby člověka ta práce nebo sport bavil?
Ano, bez velké emoční vazby k činnosti (mluvím o emoční investici) nemůžete dosáhnout úspěchu. Má to i další aspekty: činnost, která vás baví, vás tolik nevysiluje. Všimněte si, že když člověk dělá něco ze zábavy, tak ho to energeticky spíše naopak doplňuje.
Racionální důvody tedy nejsou pro úspěch důležité?
Jsou velmi důležité. Jardu Jágra by určitě nebavil hokej, kdyby nevyhrával a nebyl za něj finančně odměněn. A taky hlavně by v tom vrcholovým hokeji nemohl být. Ale pokud se člověk zaměří jen na racionální důvody, vede to často i k neetickému jednání.
Co máte na mysli?
Pokud mě zajímá jen racionální úspěch – čísla a zlaté medaile, pak ta honba vede ve sportu třeba i k tomu, že je hráč ochoten si vzít zakázanou látku nebo podplatit rozhodčího. Navíc přístup postavený jen na racionální bázi stojí člověka hrozné síly. Sice má peníze, ale je sedřený, unavený životem, utahaný. Tohle vede ke krátkodobým potěšením, zatímco ten druhý přístup – srdeční –  vede k trvalé radosti. To je velký rozdíl.
Napsal jste knížku o strachu a o tom, jak s ním pracují vrcholoví sportovci. Jaká základní pravidla v tomto ohledu lidem doporučujete?
Strachy lze rozdělit do dvou základních kategorií – racionální a intuitivní. Racionální strach je vyplozený myšlením, je to strach o naše ega – Co si o mně řeknou lidi? Co když nebudu mít úspěch? Pak je strach intuitivní, což je strach o fyzickou destrukci a bolest našeho těla. Bojím se vylézt na hrušku, protože bych mohl spadnout, bojím se přeskočit přes rokli… Intuitivní strach je dobrá věc, která nám pomáhá přežít. Racionální strach otupuje a snižuje náš výkon a právě s ním by měl kouč nebo člověk sám pracovat. A ti nejlepší z nejlepších racionální strachy nemají.
Nemají je přirozeně, nebo se k tomu stavu propracují?
To je otázka. Někdo má mentální kouče, ale většinou je to spontánním vývojem, kdy se toho strachu zbavili, ani nevědí jak. Někdy se s tím strachem skamarádí, protože v něm je ohromná energie. Ve sportovci strach nehubím, ale otáčím jeho polaritu. Strach je úžasná energie. Když má záporný pól, tak nás může zničit. A když má kladný pól, tak nám může pomoct a vyprovokuje nás k maximálnímu výkonu.
Pracoval jste jako trenér ve 4. lize i v reprezentaci. Jaký je tam rozdíl?
Ve sportu se často profesionalismus definuje finančně – kdo za to má peníze, je profesionál, kdo je nemá, není. Já to vnímám úplně jinak. Peníze jsou druhořadé. Prvořadý je emoční vklad toho hráče – jestli ten sport má rád, jde do toho s nadšením, baví ho to, má touhu vyhrávat. To jsou pro mě hodnoty profesionála. To platí, ať je to sportovec, doktor, nebo byznysmen.
Je důležitější dobrý kouč nebo dobrý tým?
Tam je důležité si ujasnit, jak vnímáte pojem dobrý kouč a dobrý tým. Pokud mám tým hráčů, kteří dali nejvíce gólů, vůbec mi to dohromady nemusí fungovat. Dobrý kouč je podle mě ten, který vyvolá v týmu synergii. To znamená, že jednotliví hráči nejsou schopní podat takový výkon, jako když hrají společně. To je pro mě výsledek mentálního koučingu týmu. Pak vznikají ty hokejové nebo fotbalové zázraky, kdy tým složený z outsiderů je schopen porazit favorizovaný tým s mnohem větší tradicí a rozpočtem.
Tyto zázraky se tedy dějí díky dobrým koučům?
Podle mě to dělá kouč a přirození lídři týmů – lidé, kteří hokej milují a zároveň mají výkonovou motivaci. Tím chci říct: stanovme si velké cíle, chtějme být co nejúspěšnější, chtějme mít co nejvíce lidí v týmu, chtějme vydělávat co nejvíce peněz, ale pod podmínkou, že nezapomeneme napnout motivační těžiště i směrem na emoci činitele – k lásce k dané činnosti, která nás má k cíli dovést. Například Jarda Jágr extrémně miluje hokej, proto může mít i extrémně vysoké cíle. Ale nemůžu mít extrémně vysoké cíle, kdybych tu činnost nemiloval.To se týká nejen sportu, ale i jiných situací v životě.
Věříte na vizualizaci vítězství? Například když si člověk představí, jak s vítězným gestem probíhá cílem?
Vizualizace určitě funguje. Ale vizualizovat pohár, když si neumím představit tu tvrdou cestu, která k němu vede, podle mě vede lidi ke snění. Zákon přitažlivosti určitě funguje. Ale když například vizualizuji s dětmi, tak si představují, že chtějí být v nároďáku, ale zároveň i tu cestu, dřinu a porážky, vítězství, nahrávky, góly… Jde mi o ten proces. Je hrozně lákavé vysnít si auto, dům… A je to  v pořádku, pokud si ho představím jako maják v dálce a pak se vrátím do přítomnosti a vizualizuji si tu cestu k němu.
Pracuje se vám lépe s dětmi nebo dospělými?
Samozřejmě s dětmi. Jsou ryzí, neúčelové, lehčeji zpřítomňující. A nekalkulují tolik. Není u nich v takové převaze rozum. Na druhé straně mají zase problémy s představou času a vzdálenějších cílů.
Vraťme se ještě k Jaromíru Jágrovi, kterého jste už zmínil. Řadu let jste s ním pracoval. Víte tedy, proč právě on je takový fenomén? Proč je právě on nejlepší?
Jednou z těch nejpodstatnějších věcí je jeho ohromná emoční vazba k hokeji. Hokej ho extrémně baví, je to pro něj všechno. Na druhou stranu má ohromnou touhu v něm být nejlepší. Už jako třináctiletý si stanovoval velké cíle.Když tehdy viděl v pražské sportovní hale na mistrovství světa Maria Lemieux, říkal: „S tímhle já jednou budu hrát.“ A v kabině se mu všichni smáli. Ohromně vysoké cíle a na druhé straně ohromně velká láska k tomu sportu, to je ta nejlepší vyváženost.
Jak pracuje kouč s hráči v momentě, kdy se blíží vítězství? Přiživuje jejich radost, nebo je naopak dostává nohama na zem? Co se děje v šatně při takovém zápasu?

To je velmi různé. Záleží, jaké typy hráčů tam jsou, jaký je stav utkání. Když tam panuje příliš velká spokojenost, nabádáte k opatrnosti. Někdy musíte udělat i nějaký herecký výkon, nějaký šok – rozkopete koš, lítají tam flašky…  Je potřeba toho člověka probrat, zacloumat s ním, aby se emocemi dostal nahoru nebo dolů. Když příliš létá v oblacích jistoty, potřebujete ho srazit dolů. Když mu sebevědomí chybí, potřebujete ho dostat nahoru. To velmi záleží na konkrétní situaci.
Co byste vzkázal našim manažerům a ředitelům, aby jejich týmy šlapaly? Aby byli spokojení oni i lidé v týmu?
Je důležité, aby našli „centralizaci“ své vnitřní motivace, která je založena na dvou protichůdných silách – chci peníze, kariéru a úspěch, ale podloženou na stejně velké emoční vazbě k té činnosti. Zkrátka je ta práce musí bavit. To je přece to nejkrásnější. Když to člověka baví a ještě přináší ty krásné požitky a potěšení.

——————————————————————————–

Výběr z knih Mariana Jelínka

Strach je přítel vítězů

Marian Jelínek v knize vysvětluje působení strachu na sportovce v rozhodujících okamžicích jejich výkonu, Markéta Hůrková přidává konkrétní příběhy a na téma strach hovoří s mnoha špičkovými sportovci.
.
.
.
.

Motivace – Mýtus dnešní doby

Motivace je slovo, které se stalo mantrou současné doby. Je provázena tlakem na výkon, a to především v podobě jeho konečného efektu, čísla nebo množství vydělaných peněz. K tomu, aby člověk v této honbě mohl obstát, potřebuje energii, kterou často hledá právě v motivaci. Lze jí ale naučit, když jí někdo nemá v sobě? A co je jejím cílem? Jak vlastně vypadá správně motivovaný člověk? Není to zrovna ten, kdo provádí danou činnost bez vnější motivace? Kniha přináší odpovědi na tyto otázky

Poznej sám sebe

Abychom mohli opravdu poznat lidskou bytost v jejím celku, musíme si položit řadu otázek: Kde jsou hranice lidských možností a kam až se dají posouvat? Existují skryté síly, schopnosti nebo energetický potenciál člověka? Existují-li skryté síly, schopnosti nebo energetický potenciál, je možné je trénovat? A může je využívat každý? Tato kniha se pokouší na mnohé z těchto otázek odpovědět.

Úspěch a jeho spirituální dimenze

Kniha ukazuje i to, co se skrývá za zrcadlem: Skutečnou povahu mýtů a fikcí, které jsou s úspěchem často spojovány. Popisuje nutné mentální zázemí k dosažení trvalého úspěchu a přináší osm důležitých zákonů, kterými se může řídit každý, kdo je vnitřně rozhodnut být v životě a práci bytostně úspěšný. Ve dvanácti klíčích potom nabízí setkání se sebou samým, s naším – jungovskou terminologií řečeno – Vyšším já.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *