Regionálnímu ředitelství Romana Huška se v minulém pololetí extrémně dařilo. Čím to je, že mají liberečáci takové výsledky? Jak dělají obchod a manažerskou práci, že jim to tak šlape? Toto tajemství nám prozradili dva novopečení oblastní ředitelé – Petr Soler a Honza Hlinovský.

Honzo, když jsme spolu přesně před rokem dělali rozhovor do OK Infa, byl jste čerstvý manažer. Co se od té doby ve vašem životě a práci změnilo?
JH: Když jsem postoupil na manažera, neuměl jsem si představit, že bychom mohli oblastní ředitelství udělat za rok. Během té doby jsem ale absolvoval několik osobních pohovorů s Matějem Kubrtem i s Romanem Huškem, které změnily mé nastavení v hlavě. Při pohovorech jsme si vždycky popisovali, jaké to bude, až budu mít oblastní ředitelství. Začal jsem pak dělat práci oblastního ředitele a ta pozice nás dohnala. Začal jsem přemýšlet víc o tom, jak pomoci lidem v týmu, aby si splnili svoje vlastní cíle. A u toho jsem samozřejmě pořád dělal svoji práci, což byl nábor. Začal jsem také více uvažovat jako majitel firmy a rozvíjel jsem v sobě vlastnosti lídra.
Které vlastnosti to jsou?
JH: Především empatie. Člověk se musí umět ptát svých lidí, aby zjistil, jaké jsou jejich cíle, a nevsugerovával jim pouze ty svoje. Zjistit motivy svých lidí je velmi důležité, protože pak s nimi můžu pracovat.
Petře, vy jste přišel do Broker Consulting před třemi lety z jiné firmy v oboru už jako manažer. Co jste už uměl a co jste se musel v Broker Consulting naučit, aby se z vás stal oblastní ředitel?
PS: Ve firmě, kde jsem pracoval dříve, jsem se dobře naučil obchod. Tady v Brokeru, abych se stal ředitelem, jsem se musel dobře naučit manažerskou práci. Přestože jsem přišel jako manažer, tu manažerskou práci jsem se ve skutečnosti učil až tady.
Od koho jste se učil?
PS: Jsem samouk v životě i v práci. Snažím se koukat kolem, co se mi líbí si půjčím, co ne, poděkuji a nepoužiji. Ale nechám se hodně inspirovat jinými lidmi, kteří jsou třeba i mimo obor financí. Jako například Steve Jobs z Applu. Jeho životopis jsem dostal od Matěje a je to knížka, která mi změnila pracovní život.
V jakém ohledu?
PS: Byl to člověk, v jehož vlastnostech a postojích jsem se zhlédnul. A nemyslím tím jen tu pozitivní stránku věci. Byl, stejně jako já, občas emočně nestálý. Ale z jeho příběhu je jasně vidět, že když se chce a je vůle, tak se dá udělat cokoliv. Myslím si, že ta knížka mě vrátila k prazákladům toho, co jsem vždycky chtěl mít a kým jsem chtěl být. Přestal jsem se vymlouvat a začal jsem myslet na velké věci.
Řada lidí tvrdí, že je potřeba nejdříve několik let obětovat práci, aby si pak mohli užít rodinu. Honzo, vy jste příkladem toho, že to jde i zároveň. Máte rodinu, čekáte s manželkou druhé miminko a zároveň rostete v kariéře. Jak se to dá zvládat?
JH: To je dobrá otázka. Lidi často říkají, že nemůžou nebo nechtějí dělat kariéru, protože by to zničilo jejich rodinu. Já říkám, že chci být úspěšný právě proto, že mám rodinu. Chci přijít domů a být 100% táta, 100% manžel, být pozorný ke svým dětem a manželce, aby cítila, že ji miluju. Abych tam nebyl jen fyzicky, ale abych tam byl pro ně. Abych děti učil barvičky, chodit, blbnout, tak potřebuji přijít domů čistý. K tomu si musím splnit svůj životní sobecký cíl a to je být úspěšný. Když chci dneska přijít v úterý a ve středu ve dvě hodiny domů, nedělá mi problém vstát ráno ve tři a přijít do práce na čtvrtou. To, co bych normálně dělal přes den, si udělám ráno. Lidi, kteří se uvědomují, že jim chci pomoct, tam přijdou na tu pátou se mnou. Když ostatní říkají, že něco nejde, já chci dokázat, že jde.
Petře, vy to máte v tomto ohledu jak? Vnímáte to tak, že v současnosti obětujete nějaké roky kariéře s vidinou, že pak budete mít více času na soukromí?
PS: Já si myslím, že čím člověk chce být úspěšnější, tím víc věcí musí stíhat. Věřím na kontinuitu, ne na priority. Nestavím větší váhu rodiny nad prací a ani obráceně. Snažím se to dělat obojí – asi tak, jak to řekl Honza. Úspěšní lidé musí zvládat starat se o rodinu, o svoji firmu, ale také o svoje tělo, duši, vzdělání. Já se snažím to všechno v diáři skloubit.
Co děláte pro svoje tělo a duši? A kolik vám na to zbývá času?

PS: Jde o to vytvořit si správné návyky, aby člověk dokázal všechno stíhat, aby nad tím nemusel přemýšlet. Mám takový svůj osobní systém – snažím se první naplánovat volno a až potom si plánuji práci. Televizi jsem vyměnil za knížky a před spaním si čtu. Na sporty a na přítelkyni Álu si rezervuji čas většinou přes víkend.
JH: Já sportuju třikrát, čtyřikrát týdně. Jedenkrát týdně chodím na volejbalové tréninky a o víkendu mívám zápasy, ale to je pár hodin. K tomu chodím do posilovny, na badminton, ping-pong, squash… Chci se prostě hýbat a potřebuji u toho soupeře. V efektivním využití času mi paradoxně pomohlo to, že poslední půlrok nemám řidičák a platím si řidiče. V podstatě díky tomu jsme postoupili na oblastní ředitelství. V autě jsem mohl spát, číst, relaxovat, připravovat prezentace… To, co bych normálně dělal večer dvě hodiny. Knížky si čtu ve vaně, v autě, nebo chvilku ráno po tom, co si napíšu cíle.
Objevili jste sami v sobě nějakou překážku nebo brzdu, se kterou jste se museli vypořádat?
PS: Já jsem horkokrevný a temperamentní… Asi to mám i v krvi z otcovy strany. Táta pochází z Kuby a jeho prarodiče ze Španělska, z Katalánska… Jsem zkrátka hned se vším hotový, na všechno mám okamžitě svůj názor a v tu chvíli neberu žádné výtky okolí. Což je blbě, ale snažím se na tom pracovat. Nevím, jestli můžu mluvit o tom, že je to překonané, ale ta četnost už je menší.
Jak se na tom dá pracovat?
PS: Řeknu na rovinu, že hodně těžce. Je to věc, která není logická, je emoční, nepřijde plánovaně. Když mě někdo naštve, tak to prostě schytá, a pak mě to vždycky mrzí.
JH: Hrozně dlouhou dobu jsem měl problém s pocitem, že si ten úspěch nezasloužím. Ale musím říct, že tohle už mám úplně překonané. Je to za mnou a teď už vím, co chci. Paradoxně jsem vždycky bojoval a dřel, abych byl úspěšný, i když v minulosti v jiném oboru. Když se mi to částečně povedlo, přišel jsem do Broker Consulting, kde je to po finanční stránce absolutně jiná dimenze. Je to také jiná dimenze v nárocích na čas, psychiku a fyzickou stránku člověka. Když jsem byl reprezentant, myslel jsem si, že oblastní ředitel musí být bůh, že toho musí tolik dokázat, že musí být naprosto perfektní. Teď jsem si uvědomil, že rozdíl mezi oblastním ředitelem a reprezentantem je právě v tom nastavení hlavy a sebedůvěře, a snažím se to vysvětlit i mým lidem. Oblastním ředitelem se může stát každý asistent, pokud bude dřít a pracovat na sobě. Skromnost je zbytečná. Ale pokora je důležitá.
Do jaké míry využíváte při práci duplikovatelné postupy a do jaké míry svůj šarm a intuici?
PS: Co se týče rutinních záležitostí, ty jsou systémově jasně dané a odehrávají se i beze mě. V první řadě je třeba si určit, co ze své pozice musím dělat a co dělat nemusím. Na delegování mám vytvořený systém. Pokud jsou ty schůzky důležité, z hlediska náborů, akvizic nebo nějakých zajímavějších obchodů, tam už jde hodně o zkušenosti a sebedůvěru. V těchto případech se nenechávám zastoupit nikým jiným. Ba naopak, začalo mě to bavit a potřebuji v životě výzvu. Snažím se dělat právě pouze tyto věci a zbytek deleguji.
JH: Absolutní souhlas. Například Roman Hušek udělal za nějakou dobu regionálního ředitele, Matěj ho udělal o něco rychleji než Roman. My jsme udělali ředitelství za kratší dobu než Matěj. Je to jen z toho důvodu, že aplikujeme věci, které nás naučili. Duplikujeme jednoduché věci a snažíme se zjednodušit práci lidem v tom, že není třeba vymýšlet nic nového. Některé věci ale nemůžete jen tak překopírovat a chce to cit. Přiznám se, že na rozdíl od Petra, pokud to není nijak zásadní, deleguji i tyto věci. Pro ty lidi je to zkušenost – ať se párkrát spálí.
V jaké oblasti působí vaše osobní kouzlo tak, že jste těžko nahraditelní? V čem je vaše silná stránka?
PS: Tak tuhle odpověď nechám první Honzovi.
JH: Jasně, já se chválím rád (smích). Myslím si, že moje největší síla je v tom, že naprosto přesně vím, co chci, jak v práci, tak od života. Chci prožít krásný život se svojí fantastickou rodinou. A vím, co pro to mám udělat, a myslím na to od rána do večera. Říká se, že každý člověk je takový, na co celý den myslí. Když jsem u klientů, opravdu přemýšlím nad tím, jak jim pomoci. Když mám osobní pohovory nebo nabírám lidi, opravdu to dělám proto, abych z nich udělal úspěšné lidi a změnil jim život.
PS: Myslím, že umím dávat tu potřebnou energii lidem do týmu. Tím se nechci bavit jen o motivaci, ale spíš zápal pro věc a dokázat v lidech vzbudit touhu být lepší.
Liberecký tým je pověstný tím, že je plný mladých ambiciózních lidí. Všichni chcete být úspěšní, chcete postupovat, ale zároveň se vám daří udržovat v týmu velmi přátelské vztahy. Jak se vám daří udržet rovnováhu mezi přátelstvím a rivalitou?
PS: Řekl bych, že to, po čem toužíme, je nekonečné. Potenciál našeho byznysu je natolik veliký, že to, co děláme my, je velice malé měřítko. Já za sebe nevidím, že bychom si konkurovali. Jedna věc je soutěživost – sledujeme, kdo jaká píše čísla, a samozřejmě se snažíme jeden druhého přerůst. Je to takový souboj alfa a beta samce, ale konkurence je moc silné slovo. Soutěživost ano, ale konkurence v tom není.
JH: Souhlasím s Petrem, že v žádném případě nejde o konkurenci. O tom jsem 100% přesvědčený. V ředitelství Romana Huška i v Brokeru vůbec jsme jeden tým, jedna loď. Ale i v tom týmu se lidi občas pohádají a nesouhlasí spolu, ale to je o nějaké komunikaci. Potřebujeme růst, a když se nám nelíbí něco, co ten druhý udělá, tak si to řekneme. Co se týká soutěživosti, tu k životu potřebuji. Když vidím ve Webdiáři, že například tady Petr je teď od začátku roku ve výsledcích často před námi, tak mi to prostě vadí. Neskrývám to. Ne, že bych si myslel, že je jeden z nás lepší, je to soutěživost. Myslím, že to nás hodně žene nahoru, respektive já to tak mám.
Jaké máte teď od ledna výsledky?
PS: Jedeme slušně, máme asi 4500 bodů.
JH: No jo, tak nashledanou. Já musím jít náborovat… (smích)
Byl váš úspěch v minulém pololetí a postup ovlivněný penzijní reformou?

PS: Já to mám úplně obráceně. Já nereaguju na výkyvy trhu. Snažím se pořád si jet to svoje. My jsme penzijní reformu ani boom v hypotékách úplně nevyužili. My děláme kontinuálně tato čísla. Naši práci vnímám především jako co nejlepší službu pro klienta a to dělá ty naše výsledky. Nějaká důchodová reforma je pro lidi, kteří nemají motivaci a potřebují nějaký vítr do plachet. V tom mám jasno. Jsem velký fanoušek Finančního plánu, protože si myslím, že je to naše obrovská konkurenční výhoda.
JH: Penzijní reforma je pro mě záminka. Vnímám ji jen jako příležitost na domluvení schůzky. I když ani v tomto ohledu jí nepřikládám nijak velký význam. Pokud je obchodník šikovný, má doporučení a dělá Finanční plány, nemůže mít problém s kontakty. Penzijní reforma nám ale pomohla v tom smyslu, že nutí občany České republiky, aby se informovali v oblasti spoření na stáří. A od toho jsme tady my. Oni se o to zajímají a my jim můžeme udělat Finanční plán.
Pracujete tedy u všech klientů s Finančním plánem?
JH: Roman Hušek nastavil v Liberci systém tak, že Finanční plán všichni naplno využíváme a díky tomu ředitelství roste tímhle způsobem. Samozřejmě pokud nějaký klient potřebuje pomoci s jednou věcí, vyjdeme mu vstříc, ale vždy se snažíme bavit o komplexním řešení. Snažíme se nejen lidem zlevňovat to, co mají, ale bavíme se o tom, jestli to, co mají, má vůbec smysl. Jen potvrzuji, že Finanční plán je naše velká konkurenční výhoda. Kdo ho nevyužívá, okrádá se obrovským způsobem o úspěch, body, peníze, postupy…, což je hrozná škoda.
Jaký je váš názor na image? Považujete za důležité, jak chodí konzultanti oblečení?
PS: Image je důležitá ze dvou pohledů. Zaprvé jde o to, jak nás vnímají lidé, a za druhé, jak se sami cítíme, když jsme dobře oblečení. Když člověk vypadá dobře, má pak sebevědomí, energii, dobře vystupuje. Zároveň si dává větší pozor na to, co říká. Image je pro mě hodně důležitá. Striktně proto trvám na tom, aby všichni v mém týmu chodili v obleku a kravatě. Nechci, aby se image firmy devalvovala, a k oboru financí kravata prostě patří.
JH: Záleží mi na tom, aby se moji lidi dobře cítili, aby na sobě měli padnoucí věci, aby vypadali dobře, aby se jim dobře pracovalo… Když klient přijde do kanceláře, musí vidět, že jsme jednotní. Ze začátku jsem si musel na oblek zvykat. Od té doby, co si kupuji kvalitní obleky, a ne saka za 1500 korun, se v tom cítím dobře. A od té doby se změnily i moje výsledky. Na oblečení nešetřím, protože to je investice.
Cítíte se být úspěšní?
JH: Já se přiznám, že se cítím být neefektivní. Jak člověk postupuje nahoru, vidí, kolik toho kolem něho ještě je a kolik věcí se ještě musí naučit. Čím jsem dál ve svých cílech, tím víc cítím, že bych mohl být lepší. Extrémně mě to motivuje. Momentálně jsem v pohodě s tím, kde jsem, a vím, že to bude lepší. Vím, že to bude ještě obrovský kus práce, a hrozně se na to těším.
PS: Definice úspěchu je postupné naplňování svých vizí, snů a cílů. Myslím, že kdyby se mě někdo před pěti lety zeptal, zda chci být jednou tam, kde jsem dnes, asi bych mu nevěřil. Takže asi ano – cítím se být trochu úspěšný, ale přesto všechno nejsem spokojený a asi nikdy ani nebudu.
Postup na oblastního ředitele je bezesporu úspěch, obzvlášť ve vašem věku. Zažili jste v nějakém okamžiku opojení úspěchem? Nestouplo vám to ani na chvíli do hlavy?
PS: Já jsem tuto zkušenost zažil díkybohu už hodně brzy – asi ve 20, kdy jsem měl slušný tým, slušnou pobočku, slušný příjem, slušné auto a vlastně ze dne na den všechno zmizelo a zůstaly jen povinné výdaje a pak i dluhy. Dostal jsem se do situace, kdy jsem přemýšlel, jestli si z posledních 2000 Kč zaplatím povinné ručení, telefon, nebo jestli natankuju, abych mohl jezdit a vydělávat. Takže já už jsem si natloukl a díky tomu dneska nemám potřebu nějakých manýrů, něco někde ukazovat. Opravdu ne. Úspěch je pro mě cesta, ne cíl.
JH: Můj příběh je podobný, možná jen dlouhodobější. Když jsem přišel do Brokeru, dlužil jsem asi 60 tisíc. Zpočátku jsem neposlouchal, co mi kdo říká, a dělal jsem přesně ty chyby, které se dnes snažím u lidí opravovat, takže jsem se za první rok ještě víc zadlužoval. Přesně po roce jsem se horko těžko udržel na pozici konzultanta. Zlepšovat se to začalo, když jsem ke svému obchodu začal přidávat manažerskou práci. Když jsem se po dvou letech zhruba začínal dostávat do plusu, všechny peníze jsem investoval zpátky do firmy, do sebe, rodiny, bytu, atd. Opojení pro mě bylo to, že jsem po dvou letech nemusel jen splácet úvěry, ale mohl jsem si udělat i radost.
Jak si užíváte peníze, které si díky své pozici vyděláte?
PS: Je pravda, že peníze osvobozují člověka. Mám pocit volnosti. Věci dělám ne proto, že musím, ale protože chci. Peníze nejsou cíl, ale prostředek. Tím, že vydělám peníze, se mi otevírají další brány do byznysu a jsou to další možnosti, jak jít dál.
Zeptám se tedy jinak. Jak si děláte radost? Jak se odměňujete? Co si můžete díky svému úspěchu dopřát a co vám dělá potěšení?
PS: Potěšení si dopřávám třeba tím, že se obklopuji kvalitními věcmi. Mám například drahé auto. Jsem vášnivý fanda BMW, to se o mně ví. Ale asi jinak nic velkého. Je pravda, že když jsem byl v Dubaji, koupil jsem si oblečení asi za 30 až 40 tisíc. Ale peníze se mnou nehýbou, nejsem jimi posedlý. Cestování je super, cenné jsou pro mě ty zážitky. Peníze mě osvobodí v tom smyslu, že se můžu podívat z České republiky někam ven. Nedávno jsme byli například s Matějem Kubrtem v Monaku na formulích. To byl úžasný trip. To se mi na tom líbí.
JH: Není větší radost, než když člověk cítí sám na sobě posun – zasportujemsi, něco si přečte, něco se naučí, pomůže lidem v týmu, pomůže klientům, má čistou hlavu, a když přijde domů, může se věnovat manželce a dcera ho vítá tím, že mu běží naproti ke dveřím… To mi dělá neskutečnou radost a nabíjí mě to do každého dne.
Ptala se Eva Sadílková


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *