Když začal Bohuslav Fajman pracovat ve finančním poradenství, bylo mu 52 let. Do té doby se věnoval své původní profesi – strojírenství. V současné době řídí ze své brněnské kanceláře tým 9 lidí a je nejúspěšnějším manažerem regionálního ředitelství Rudolfa I Gusti.
Pracoval jste 28 let v oboru výzkumu a vývoje spalovacích motorů, kde jste dosáhl úspěchů a uznání. Vzpomínáte si dnes na okolnosti, které vás přiměly po tak dlouhé době změnit profesi?
Pracoval jsem od roku 1972 ve firmě Zetor, která byla jedničkou ve svém oboru nejen v České republice, ale byla uznávanou značkou i ve světě. Zaměstnávala 10 000 lidí, pracovalo se tam ve dne, v noci, na tři směny. Myslel jsem, že to je taková stabilita, že se nemůže nic stát. V 90. letech se situace v této firmě obrátila. Byl to zvláštní pocit. Najednou do té fabriky přijdete a je tam naprosté ticho a nikoho tam nepotkáte. Přišlo období nejistoty, kdy se nevyplácely peníze, firma začala stagnovat. To byl pro mě tehdy první výrazný impulz ke změně. Začal jsem uvažovat, co dělat dál. Tehdy to bylo spojeno spíše s našimi rodinnými ekonomickými potřebami než s touhou po osobním růstu. Kdyby v mé původní firmě nenastala změna situace, asi by se ani u mě nic nezměnilo.
V té době přišla nabídka Rudolfa I Gusti na práci v oboru financí. Jak dlouho jste se rozhodoval, než jste ji přijal?
Zvažoval jsem to dlouho, protože nemám ve zvyku dělat nějaká náhlá rozhodnutí. Za Rudou jsem jel do Žďáru nad Sázavou třikrát, aby mi vysvětlil co a jak. Po třetí návštěvě jsem se rozhodl přihlásit na základní seminář. To byl březen 2000 a od té doby pracuji ve financích.
Proč jste váhal?
Nabídka byla zajímavá, ale ta změna oboru byla natolik zásadní, že jsem si nebyl jistý, jestli to zvládnu. Člověk, pokud je soudný, tak zvažuje: mám na to – nemám na to, zvládnu to – nezvládnu to… Nakonec jsem si řekl, proč to nezkusit.
Co vás na této práci tehdy zaujalo?
Po absolvování úvodních seminářů přišlo něco, co mě velmi oslovilo. Poprvé v životě jsem se hlouběji dozvěděl informace o financích, o potřebách zabezpečit sebe a rodinu. Tyhle věci mi do té doby nikdo neřekl. Sám jsem neměl čas je hledat, protože jsem býval v práci do šesti, do sedmi do večera. Takže jsem se dozvěděl něco pro sebe. A když jsem zjistil, že se dozvídám věci, které mi do té doby unikaly, napadlo mě: „Znát tyhle věci je hodně potřebné a spousta lidí je na tom asi stejně jako já. Takže když to teď já vím a oslovilo mě to, proč to nevysvětlit dalším lidem.“ S tím jsem začal.
Dařilo se vám hned od začátku získávat klienty?
Mé začátky byly takové, že první měsíc jsem oběhl téměř všechny své známé a na konci měsíce jsem neměl prakticky žádný výsledek. Hlavní důvod dnes vidím v tom, že jsem postupoval i podle svých názorů a nerespektoval zcela všechna doporučení, která jsem dostal.
Se známými je to těžší než s cizími lidmi?
To je asi normální. Když začínáte s lidmi, které znáte, tak se to může zdát na první pohled jednodušší. Ale ve skutečnosti to je těžší. Oni znali mě i mou minulost a pochybovali o tom, co jsem jim říkal, když jsem ještě nedávno dělal něco úplně jiného.
Za jak dlouho se člověk naučí rozumět oboru financí a dělat práci profesionálně?
To je individuální. Jsou lidi, kteří kteří se chtějí učit a skočí do toho rychle. Je to o vytrvalosti, trpělivosti a snaze se sebou něco udělat. Klasikové říkají, že nelze nikoho před sebou na provaze tlačit, že ho můžete jen táhnout. Takže je dobré, když máme kolem sebe příklad, vzor a pak vidíme, že to jde. V současné době hodně pomohlo při zapracování nových lidí zavedení zjednodušeného Finančního plánu.
Sám jste začínal ve finančním poradenství, když vám bylo 52 let. Myslíte, že to je pro člověka v tomto věku, který už má za sebou kariéru v jiném oboru, těžší než pro mladé lidi?
Myslím, že tady má šanci každý člověk, který chce v životě něco změnit. Jsou lidé, kteří se dostanou do situace, kdy najednou jim firma řekne: už tady pro vás není místo. Ve zralejším věku je často jejich výhodou, že mají zkušenosti z práce s lidmi. Pokud mají schopnost komunikovat s lidmi, pak v tomto oboru určitě mají šanci uspět. Je to jen o tom učit se nové věci a chtít v životě něco změnit. Člověk se učí celý život.
Máte ve svém týmu další kolegy, kteří stejně jako vy přišli z jiných oborů?
Lidí, kteří tehdy před 8 až 10 lety zároveň se mnou přišli do této branže z jiných oborů, je tady více. Dnes jsou z nich po těch deseti letech odborníci, kteří mají svoji váhu, mají znalosti a řadu zkušeností. V našem týmu myslím konkrétně třeba Luboše Nevěčného, který v sobě našel impulzy, sílu a motivaci, vyrostl tady a je hodně platným člověkem v naší profesi.

Ve svém týmu máte ale také spoustu mladých a dravých kolegů. Jak se mezi nimi cítíte? Jaké jsou vztahy mezi vámi?
Vždycky se snažím dát lidem to, co umím, v čem můžu být pro ně přínosem. Ale v některých věcech jsou moji mladší kolegové určitě lepší než já. A nevidím v tom zásadní problém, naučím se něco od nich. Snažím se jim pomoci, aby došli brzy co nejvýš v rámci svých cílů. Já je mohu dovést jen na úroveň, na které jsem. Pak už je musí vést dále někdo jiný.
Co se je snažíte naučit?
Především to, aby finanční poradenství nebrali jako povrchní cestu k získání peněz. Sám tuto práci dělám proto, že někomu mohu a chci poradit a nikoliv proto, že mám na prvním místě hmotný prospěch. Většina mých kolegů to vnímá stejně.

Jste ve věku, kdy byste už mohl uvažovat o odchodu do důchodu. Co vás vede k tomu, že stále pracujete?
To není tak, že bych mohl jít do důchodu. Já důchodce jsem. Nepřipadám si tak věkově, ale je faktem, že mi dochází důchod ze správy sociálního zabezpečení – to je realita (smích).
Co vás tedy drží v práci?
To co mě tady stále nějakým způsobem váže, je snaha ukázat, že náš tým je kvalitním kolektivem, nejsou to mé osobní ambice. Do konce tohoto pololetí je třeba potvrdit výkonem pozici regionálního ředitelství. Věřím, že naše skupina má na to, aby přispěla ke splnění tohoto cíle. To, co mnoho lidí může vnímat jako důležité – mít další příjem k důchodu – není sice špatné, ale nevidím to jako hlavní prioritu.
Láká vás představa klidného důchodu bez práce?
Většina lidí říká, že budou šťastní, až budou v důchodu. Pak to přijde a oni zjistí, že když nic nedělají, cítí se být přebyteční. Chybí jim možnost uplatnit se, být přínosem. Ten pocit, že je člověk schopen v nějaké situaci někomu něco dát a být platný, není není vůbec k zahození. A většina z nás jej potřebuje. Je příjemné, že mohu poradit mladším kolegům v situacích, které jsem sám prožil. I tyto věci v tom hrají roli. Když pocítím, že jsem zde splnil své poslání, mohu s klidným svědomím pokračovat ve svém životě v oblastech, které čekají, abych je naplnil.
Jak vnímáte s odstupem deseti let své rozhodnutí změnit profesi?
Když jsem ten krok udělal, bylo mi 52 let. V té době mi to nepřipadalo jako něco převratného. Bral jsem to jako normální. Když jsem se setkal s lidmi z bývalé firmy, koukali na mě a nechápali, jak je možné po tak dlouhé době přejít do natolik jiného oboru. Před těmi deseti lety jsem na tom opravdu neviděl nic divného. Teď, když se na to dívám zpětně s větším časovým odstupem, si začínám trochu myslet, že to není úplně samozřejmá a jednoduchá věc. Jsem rád, že jsem ten krok udělal a zvládnul jsem ho. Přinesl mi mnoho impulzů a možností do dalšího života.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *